Červenec 2013

Allahu akbar?

11. července 2013 v 17:03 | Karolina Kunstová
Reportérka:"Dobrý den, tady je Víta Malovaná, televize Star. Můžete mi prosím odpovědět na jednu otázku?"
Muslim:"Dobrý den, klidně se ptejte."
Reportérka:"Během této konference, týkající se smrti našich občanů v Afghanistánu, neustále zdůrazňujete, že za tohle islám nemůže, že ti, kdo to spáchali, jsou jen vrazi a ne muslimové."
Muslim:"Ale samozřejmě, že tohle správný muslim nedělá! Vraždit je špatné! S tímhle islám nemá nic, opravdu nic společného!"
Reportérka:"A proč u toho uřezávání hlav vrazi křičeli Alláhu akbar?!"
Muslim:...ticho...stále ticho..."Konec tiskovky!"

To není fikce. Samotné se mi několikrát při podobných rozhovorech stalo, že mi druhá strana buď ukončila spojení, nebo se dotyčný otočil a šel beze slova pryč. Dodnes mi žádný z muslimů nevysvětlil, jak je možné, že se při popravách jinověrců, natáčených na kameru, určených k zastrašení neislámského obyvatelstva zeměkoule, musí křičet právě tahle větička.

Asi by měli muslimové zvážit podání trestního oznámení na neznámého pachatele za zneužití islámu k zabíjení. Jsou - li tak nevinní, jak tvrdí, měli by se ospravedlnit a potrestat všechny pomlouvače, klidně i soudně, ať je to oficiální. Alláhu akbar, Alláh je velký, je snad nejčastěji omílaná fráze každého muslima, a znevažovat islám se přece nevyplácí.

Nebo že by tak trošku lhali?

Oslavená smrt

7. července 2013 v 20:04 | Karolina Kunstová
Smrt pro víru... jak blízce to zní, že? Vždyť, co jiného byli křesťanští svatí než lidé zabití za svou víru jinověrci? Křesťanství smrt pro víru oslavuje. Svatost však nevyžaduje jen smrt pro víru, ale především dobrý předchozí život, naplněný láskou, pomocí druhým a - v podstatě - vzdání se sama sebe.

Navíc, křesťanští svatí sice vznikají i dnes. Jako příklad bych zmínila kněze Maxmiliána Kolbeho, jehož umučili v koncentračním táboře nacisté. Sám se nabídl, že zemře za jiného vězně, který měl rodinu. Dají se zde zmínit i mniši z Tibrihinu, které v roce 1996 povraždila ozbrojená islámská bojůvka v alžírském klášteře. Prý uráželi Alláha. Hm...

Může se však napravit hříšník, který velmi hřeší a pak se obrátí na víru? Odmodlí si svoje provinění? Jak dlouho to bude trvat, než bude čistý? Katolická církev nabízí rozhřešení, ale vždy za to chce určitou cenu, jde hlavně o to, aby se provinilec cítil dlužníkem. Dlužníkem ostatních lidí, kterým ublížil, a snažil se to napravit pomocí druhým.

Svatí v islámu jsou jiní. Nezáleží na životě předtím, svatost člověk získá buď tak, že je prorok Mohamed, nebo tím, že bude bojovat za islám a stane se svatým bojovníkem, nebo ještě lépe, svatým mučedníkem. Je to výtečná kariéra, rychlá, bezbolestná, a co víc - přístupná oběma pohlavím.

Smrt takového kariéristy je vždy oslavována jako největší vítězství. A čím více lidem dokáže pomoci k podobné svatosti tím, že je vezme s sebou, tím lépe. Pro ně je to čest zemřít za islám a sloužit svému přemožiteli, svému šáhínovi, svému pánovi! A čím víc mrtvých, tím delší bude paměť... paměť matek, které přišly o své děti, paměť rodin, jejichž rodinní příslušníci byli vytrženi z jejich středu a krutě odpraveni...

Islámský svatý není dlužník. Je výběrčí. Výběrčí životů, výběrčí slz prolitých smutnýma očima, výběrčí všech dětí, jež se mohly ještě narodit lidem, které zavraždil. Nemá na to nárok, to ani v nejmenším. Ale... Alláh to tak chce. Chce oslavovat smrt a to co nejvíc, proto se musí muslimové hodně snažit, aby ho uspokojili. Bude mít někdy konečně dost?!