Listopad 2011

Poporodní blues

20. listopadu 2011 v 23:57 | Karolína Kunstová
Maličké děti mívají nalinkovaný život. Krmení po třech hodinách, zvážit, zda dost vypilo, odříhnout, vyměnit plenku, pravidelně koupat, masírovat tělíčko olejíčkem a čistit nosánek...

Když dítě postupně roste, už těch pravidel a omezení není tolik. Dvouleté dítě se samo v klidu nají lžící, aniž by půlka oběda skončila na podlaze, obleče se, i když tkaničky si asi ještě nezaváže...

Puberťák se o svoje jídlo a hygienu už postará sám, pokud se vyvíjí normálně. Včetně toho, že si nakoupí a jídlo uvaří, teoreticky na svou výživu i přispěje výdělečnou činností či nějakou pomocí v domácnosti.

Dospělý člověk, je - li zodpovědný, už vůbec žádnou pomoc nepotřebuje. Vydělá si tolik, že se uživí, zaplatí nájem, aby měl kde bydlet, jídlo si pořídí "ze svého", hygiena je samozřejmostí a většinou žije i ve spokojeném partnerství, kde se replikuje.

Tohle vše platí o tkzv. civilizovaných lidech. Lidech, kteří žijí ve společnosti, založené na judaisticko - křesťanských základech římského zákoníku a jsou odmala vzděláváni v tom, jak se o sebe začít starat a nespoléhat na druhé.

Existuje však chmurné náboženství, plné omezení, řídící život svých oveček do posledního detailu. Kdy jíst, kdy spát, kdy se milovat, když už máme to štěstí a někoho seženeme, jak moc plodit, kdy a jak umírat, povolit ráj či nepovolit...

Zkrátka, islám je stále v poporodním blues. Už čtrnáct set let. Antidepresiva nezabírají, psychoterapie zabírá jen na vybrané jedince, ne na islám jako takový. Pokud se ale bude dále odmítat učit, nedopadne to dobře.

Dovedete si totiž představit svět, kde by zbyly jen samé malé děti? Jak dlouho by žily? A jak kvalitně?