Leden 2011

Cena cti

28. ledna 2011 v 22:27 | Karolína Kunstová
Každý člověk má svou čest. Přijít o ní lze nejrůznějšími způsoby, stejně jako jí obnovit. Její pojetí se mění i s věkem. V prepubertálním věku jsme považovali za nejčestnější chování indiána, který nepromluvil ani při mučení, v pubertě přestala většina děvčat čest řešit, o to více jí řešili chlapci a kvůli znovuzískání byli schopni se servat do krve...

Čím primitivnější civilizace je, tím se klade větší důležitost na čest jednotlivce a jsou drastičtější prostředky k jejímu navrácení či vymáhání. Kvůli obraně svého renomé jsou lidé schopni skákat do hlubin, šplhat na hory, snášet nepohodlí, hlad, bolest a ponížení, ba i zabíjet a umírat.
  
V Evropě a Americe však každý řešil a hájil buď čest svou, či své dívky. Mimo euroamerickou civilizaci je tomu však jinak. Instituce "rodinné cti", spočívající v příkazech a omezení pro ženy, když muži si můžou dovolit téměř cokoli, staví čest do nerovného světla. Nařízení o nevycházení z domu bez mužského doprovodu měly možná jakés takés oprávnění v dobách válečných sedmého století, kdy vznikly. Nyní toto oprávnění nemají.

Proviní - li se muž, zatratí jen sebe. Proviní - li se žena ( a v porovnání s mužem jen minimálně ), zatratí celou rodinu a musí za to zaplatit. Většinou svým životem. Saudská princezna Mišál, devatenáctiletá dívka, byla popravena kvůli předpokládanému cizoložství. Její pradědeček, strůjce popravy, později prohlásil, že neví, jestli opravdu zcizoložila. Stačí prý, že byla s cizím mužem v jedné místnosti.

Cenou mužské cti je u muslimů ženský život. Ale - co bychom chtěli od islámu? Od náboženství, které už stihlo zkamenět za oněch čtrnáct set let více než dinosauři? Od něčeho, co se vyvíjet odmítá a tudíž je mrtvé již od samého počátku a tím popírá podstatu života, jehož jádrem je vývoj a obnova k lepšímu?