Prodaná nevěsta

3. prosince 2010 v 14:07 | Karolína Kunstová
"Sňatek a děti jsou přirozeným vyvrcholením života každé ženy." Tuhle větu jsem odjakživa nesnášela, hlavně proto, že mi jí vtloukaly do hlavy osoby zrovna nepříliš milované - strýčci, bratranci, a muži vůbec, díky kterým jsem se už od devíti let musela smažit v burce i těch v nejhorších vedrech.

Tón, jakým to říkali, navíc spolu s gesty a pohledy dával najevo, že právě sňatek s nimi by měl být vyvrcholením mého života. Ale já se nechtěla vdávat, viděla jsem, že tatínek byl na maminku hodný a téměř ji neuhodil, jen občas křičel, ale matky mých kamarádek chodily běžně s modřinami a na dotazy odpovídaly "špatně jsem uklidila", "nejsem dost pokorná, odmluvila jsem", v případě Habibiny matky s popálenou rukou a tváří "podala jsem manželovi moc horké jídlo".

Když jsem byla maličká, vyrůstala jsem v zabezpečené rodině - tatínek vydělával dost peněz, takže koupil dům, kde jsme vyrůstali s bratry a maminkou. Pak přišla krize, tatínka propustili, díky tomu, že se k moci dostal Tálibán a potřeboval do úřadů svoje loayální lidi, a doma začalo být hůře. Tatínek byl pořád doma, všechno ho znervozňovalo, chodil víc a víc do mešity, až jednou přišel domů s puškou a řekl, že se zaslíbil mudžahedínům a půjde bojovat pro islám.

Maminka plakala. Opakovala, že bratři jsou ještě malí, otec oponoval, že nejstarší Chálid už je třináctiletý, že by mohl jít bojovat s ním... a to maminku rozplakalo ještě více. Tatínek se rozzuřil, uhodil maminku, až jí tekla krev z nosu, sebral pušku a odešel. Už jsme ho neviděli. Ještě ten večer odjel s ostatními bojovníky do hor do výcvikového tábora, jak nám přišel říci úředník z náborového centra.

S rodinou to šlo z kopce. Neměli jsme peníze, maminka jako žena vydělávat jít nesměla, Chálid byl na pořádnou práci ještě malý, a peníze od náborového centra nechodily. Nakonec jsme prodali dům a odstěhovali se k maminčiným rodičům. Tam nás zastihla zpráva o tatínkově smrti - prý ho zastřelili vojáci při pokusu o provezení výbušnin do tábora cizích vojáků. Byli jsme ještě děti, Chálidovi bylo čtrnáct, Hamzovi dvanáct, mě devět a benjamínkovi Ajše pouhých šest let.

Chlapce si rozdělili příbuzní, Chálida strýc na venkově, který svého syna neměl, Hamzu si vzal tatínkův bratr jako učedníka do obchodu. Aiša s maminkou měly zůstat u prarodičů a já... já se měla vdát. Manžel se našel brzy, jednomu z bratranců bylo téměř třicet a pořád se ještě neoženil, šly o něm divné řeči, o jeho stycích s muži, o jeho oblékání, a proto se chtěl ženit. Byla jsem tedy zaslíbena Husamu al-Dinovi a po pár týdnech za něj provdána.

Slavnost byla nádherná, platil jí ženich, i šaty mi koupil, připadala jsem si jako princezna. Bála jsem se noci... a ukázalo se, že nebylo čeho. Bratranec přišel za mnou do svatebního pokoje, vytáhl nůž, řízl se do nadloktí, potřísnil prostěradlo v polovině, usmál se na mě, řekl "spi" a odešel zase pryč.

Nechápala jsem nic. Brzy ráno se Husam zase zjevil, sbalil všechny věci a ohlásil mi, že se přestěhujeme. Budeme bydlet v domečku na druhé straně města, už ho prý koupil. Dům se mi líbil, dokonce moc. Měla jsem v něm svůj vchod ze dvora, vlastně jsem měla harém sama pro sebe, tři pokoje, kuchyni, koupelnu, ale vařit jsem nemusela, dostala jsem i služku - vyděšené děvče odkudsi z Bangladéše, ta měla dělat všechny domácí práce. Husam si na druhé straně dvora zařídil dílničku na šperky, byl uznávaným klenotníkem, a poctivě pracoval.

A pak, pak jsem poznala, že nežijeme v domě jen my dva s Husamem a služka, že tam žijeme čtyři. Jakýsi mladíček, o málo starší než já, občas přeběhl přes dvůr tu s číškou čaje, tu s miskou sladkostí, tu s kusem ovoce. Myslela jsem si, že je to Husamův syn, koneckonců, bylo mu třicet, mohl mít klidně dvanáctiletého syna - ale syn to nebyl. Viděla jsem na Husamovi, jak se rozzářil, když hoch přiběhl, jak ochotně se nechával při práci krmit drobnými sousty melounu nebo bonbony... a když zjistil, že jsem je viděla, zakázal mi to komukoli říci.

Tak tu žijeme. Manžel Husam, manželka Chadídža, služka Nabíba a milenec Tárik. Nemám děti a nejspíš je nikdy mít nebudu, protože Husama ženy nevzrušují a já jsem ve svých pětadvaceti letech, více než patnáct let od svatby, stále ještě nedotčená panna.  Tárik dospěl, ale pořád je sladký a něžný, a Husam ho miluje. Mě má rád jako příbuznou, nikdy mi neublížil, nikdy mi ani nevynadal, dává mi dost peněz, ochotně mi koupil i kočku, kterou jsem si moc přála. Tak co vlastně chci? Proč pláču po nocích?
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sofie Sofie | 4. prosince 2010 v 22:39 | Reagovat

...lásku a doteky skutečného muže, kterého by milovala...

2 Chochi Chochi | E-mail | Web | 29. března 2012 v 14:21 | Reagovat

Tak to vidíš?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama