Hudba budoucnosti?

10. září 2010 v 0:57 | Karolína Kunstová
Je ráno osmého dubna roku dva tisíce padesát bývalého křesťanského kalendáře, šestnáctého rajabu roku jednoho tisícího čtyřstého sedmdesátého prvního dle prorokova kalendáře.

Budí mě zpěv imáma z Velké městské mešity, rozvedený rozhlasem do amplionů po celém městě. Při pohledu z okna zjišťuji, že se sotva rozednívá, ale jakákoli modlitba je povinná. Vstávám z postele, oblékám se do volných šatů,které skryjí linie mého těla, pečlivě se myji a ještě jednou kontroluji čistotu svého pokoje a koberečku.

Poctivě a dlouho se modlím. Ne, že bych přehnaně zbožná, ale za nemodlení je trest, většinou tělesný. Všichni jsme muslimové a musíme to dávat najevo. Po modlitbě se pečlivě upravím, a protože se nikam nechystám, provoním si alespoň šaty a trochu nalíčím obličej. Chci být pro svého pána a manžela co nejkrásnější, jsme svoji teprve půl roku - a já už čekám plod naší lásky, pevně doufám, že syna. Po porodu si změním jméno a budu konečně Umm, matka. Nic důležitějšího pro muslimku neexistuje a ty, které nejsou matkami synů, nenaleznou v očích Alláha milost.

Když uklidím byt a připravím snídani, jdu polehoučku do pokoje svého muže pozvat ho k jídlu. Leží v posteli, asi po modlitbě znovu usnul. Už jsem si skoro zvykla, že má prokvetlé vlasy, i když občas sama sobě přiznám, že jsem si manžela představovala jinak, především mladšího. Ale co, věkový rozdíl čtyřiceti let ještě ujde, náš prorok byl od své poslední ženy vzdálen věkově ještě víc. Sestra z vedlejšího domu má manžela staršího jen o pět let,  ovšem bije jí denně. Mě ten můj jen občas, když uvařím něco, co mu nechutná ( to se stává čím dál tím méně, už vím, co má rád ), nebo přijde moc nazlobený z práce. Tehdy mi i vyčítá, že nejsem jako jeho předchozí dvě ženy, které už nežijí - jedna zemřela při porodu a druhá po úrazu v domácnosti.

Jemně ho budím s úsměvem na rtech. Sotva však otevře oči, dá mi důrazně najevo svou nespokojenost s tím, že musí vstávát. Prý jsem ho vzbudila příliš pozdě, chtěl se se mnou ještě pomilovat. Mé nesmělé námitky, že doktor doporučuje milování co nejméně, aby nedošlo k potratu, ho přimějí ke zvýšení hlasu. Jeho argumenty slyším až do kuchyně, kam jsem uprchla zalít kávu. Po snídani manžel odchází  do práce a já si sedám ke snídani. Moc toho nezbylo, ale na súk smím až odpoledne s manželem, takže mi musí chlebová placka a jogurt stačit. Dojím, uklidím kuchyni, chvíli si odpočinu ( už mi začíná růst bříško a jsem teď unavenější, když jsem doma sama, odpočívám docela často ) a je čas na další očistu a modlitbu. 

Po modlitbě se chvíli dívám z okna. Vím, že bych to neměla dělat, že se to neslučuje s morálkou cudné muslimské ženy, ale nemůžu si pomoci. V televizi dávají většinou modlitby a záběry poprav jinověrců a to mi nedělá dobře, mám potom strašné sny. Na ulici vidím cizí lidi, většinou muže, ženy ven skoro nechodí, a když už, tak jen se svými mahram příbuznými jako ochranou před znásilněním či únosem. Občas projede ulicí hlídka mutawwah se samopaly, biči a rákoskami. Jsou jediní, kdo ještě jezdí, jinak není benzín ani pro vozy rudého půlměsíce a auta soukromníků už nejezdí vůbec, jediné v celé zemi má hlavní imám. Náklady se dopravují na oslech a koních nebo na lidských hřbetech.  

Je čas k obědu. Snažím se žaludek ošidit horkou kávou a kaší z trošky vody a mouky, příliš se mi to nedaří, ale musím vydržet. Manžel si nedávno koupil osla k jízdě do práce a tím se finančně vyčerpal, takže jíme jen dvakrát denně. On první a já, co zbyde. Když přijede z práce, ustájí osla a vypravíme se na súk, kde nakupujeme. Většinou chlebové placky, trochu zeleniny a někdy, když je muž spokojen a v práci byla pohoda, i trochu baklavy, rýži, cukr či sušené ovoce, v pátek i kousek jehněčího. To je pak slavnostní večeře, ve všední dny sladká rýže, v pátek pilaf. 

Muž se vrací dnes domů o něco dříve, zřejmě nebyla práce, takže si ještě stihneme dát před odchodem na trh sladký mátový čaj. Je nevrlý, proto si dávám obzvlášť pozor, abych jeho příkazy rychle a přesně plnila. Přesto se rozzlobí, když mu nepřinesu dostatečně rychle další cukr, a vynadá mi za málo sladký čaj. Hozenému hrnku se štěstím uhnu a hrnek se neškodně roztříští o stěnu. Manžel se tím odreaguje a už nejeví touhu mě dál peskovat. Rychle uklízím střepy a shledávám po domě šaty na ven a burku.

Venku chodíme po tržnici od stánku ke stánku, muž sem tam zvedne mrkev, brambor či kousek jiné zeleniny, prohlédne, položí nedbajíc na vychvalování prodavačů a jde dál. V předepsané vzdálenosti za ním kráčím já. Najednou se ozve velký hluk, kdosi opodál křičí "zloděj, zloděj". Už se objevil, postarší trhovec vleče za ručku hošíka sotva sedmiletého, vyhublého, otrhaného, s vyplašenýma obrovskýma očima. Mutawwah je jako vždy brzy na místě a hošíka si odváží s sebou. Později téhož dne ho zahlédnu v televizi... sekají mu ruku. Hoch nevydrží šok, zkolabuje a umírá přímo na stadionu. Proč kradl, hlady? Bude můj syn také nucen jednou krást? A zabijí ho taky? Ještě se nenarodil a už se o něj bojím.

Tečou mi slzy, stojím a zírám na televizi. V tom se objeví muž v kuchyni, zaregistruje, že se ještě ani nevaří voda na rýži, a schytám pohlavek. Křičí cosi o tom, že jsem nevděčná, on že nakoupil výborné suroviny a já nejsem schopná ani uvařit... a facky jen prší. Mlčím, tiše pláču a snažím se chránit si břicho, které mě bolí, asi od nervů. Konečně se vyčerpá nebo ho to přestane bavit a já můžu dále vařit. Snažím se co nejrychleji dohotovit jídlo, nestojím o další výprask. I přes přerušení další modlitbou je jídlo hotové v přijatelném čase a muž si dnes večeři dokonce pochvaluje.

Po večeři uklízím celý byt, myju nádobí, manžel podřimuje u televize. Poté se loučíme a rozcházíme do svých pokojů. Muž se po chvilce objeví v tom mém, a ačkoli protestuji, že mi není dobře, uplatňuje manželské právo dané mužům i přes ženský odpor. Nechci znovu dostat výprask, proto mu vyhovím, klepu se přitom strachem o to maličké v mém břiše, naštěstí se nic špatného nestane, přetrpím pár minut a je po všem. Nechápu, proč to muže nutí příroda dělat a co z toho mají. Mě to ze začátku jen bolelo, teď je mi zase špatně nervozitou o budoucí děťátko. Nepříjemná záležitost.

Manžel mizí do svého pokoje, já provádím velkou očistu a noční modlitbu a uléhám k spánku. Usínám rychle, jsem po celém dni unavená a také vím, že budu muset ráno brzy vstávat, abych vše stihla. Život vdané ženy je velmi, velmi těžký, s lítostí vzpomínám na doby, kdy jsem vdaná nebyla, dělala jsem si skoro co jsem chtěla, jen jsem se učila korán a pomáhala trochu mamince v ženské části našeho bytu - vyšívala jsem, šila, uklízela a učila se vařit. Byly to krásné časy. Ale teď už pst, musím spát, miminko potřebuje odpočinek ještě víc než já a ráno je tu co nevidět.

Co dodat? Je mi patnáct - a toužím... toužím po lepším životě, kde bych nebyla jen rybičkou v dravém proudu. Kde bych byla vážená, ctěná a milovaná jen sama pro sebe. Ne proto, kde jsem se narodila a komu patřím. Kde bych mohla něco sama ovlivnit, i když jsem jen žena.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Eirin Tara Boinne Eirin Tara Boinne | 10. září 2010 v 20:50 | Reagovat

Dva tisíce padesát? Podle kterého letopočtu???

2 Ana Ana | 10. září 2010 v 21:05 | Reagovat

Mahram, ne haram...

3 jochen jochen | 10. září 2010 v 22:11 | Reagovat

velmi pekne, velmi. chvalim.

4 Karolina Kunstová Karolina Kunstová | E-mail | Web | 11. září 2010 v 21:29 | Reagovat

Omlouvám se za chyby a děkuji za upozornění. Teď už je vše opraveno.

5 fext fext | 15. září 2010 v 21:50 | Reagovat

Depresivní vize, a obávám se, že pokud se neubráníme, mohlo by to podobně skutečně dopadnout.

6 Michael Michael | E-mail | 18. září 2010 v 8:27 | Reagovat

Toto je skvelý článok a (vlastne bohožiaľ) nie je nič, čo by som k tomu mohol dodať, lebo toto je budúcnosť, ktorá nastane,ak na svete zavládne umma.

7 Richard Richard | E-mail | 6. listopadu 2010 v 12:11 | Reagovat

Je to hezky napsáno a jezdí mi z toho mráz po zádech.. Jsem muslim, má žena je praktikující katolička.. Ani jeden z nás nemá problém s vírou toho druhého, je u nás Kristův kříž i Basmalla (arabskou kaligrafií vyvedený nápis "Bismillachír Rachmánir Rachím", tedy"Ve jmenu Boha, Milosrdného, Slitovného") Jediné, co mohu doporučit, začněte už prosím konečně rodit děti, jinak opravdu roku 2050 tento příběh může být skutečností. Ne Umma (muslimské společenství), ale neochota rodit a vychovávat děti je počátek zla.. Umma jen zaplnuje prostor, kterého se vy, křesťané a nevěřící dobrovolně vzdáváte..

8 Gio Gio | E-mail | Web | 7. března 2012 v 6:30 | Reagovat

Souhlasím s tebou....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama