Únor 2010

Bez cíle, bez života po smrti toužíme

17. února 2010 v 18:09 | Karolína Kunstová
Během druhé intifády, probíhající v Izraeli od konce září dva tisíce do prosince dva tisíce osm, zahynulo celkově jeden tisíc šedesát dva Izraelců, z toho sedm set dvacet sedm civilistů a tři sta třicet pět příslušníků armády. Všichni byli zabiti Palestinci. Palestinců v této akci zemřelo pět tisíc pět set. Čtyři tisíce osm set šedesát jich bylo zabito příslušníky izraelské armády, čtyřicet sedm izraelskými civilisty a pět set devadesát tři samotnými Palestinci.

Povšimněte si prosím, že palestinské oběti konfliktu nejsou označováni jako civilisté. Někdo možná namítne, že i Izraelci jsou všichni příslušníky vojenských sborů v záloze, povinný vojenský výcvik absolvují jak ženy, tak muži. Rozdíl je v tom, že každý palestinský občan je od mládí vychováván v povinnosti co nejvíce uškodit velkému zlu - Izraeli. To Izrael může za to, že Palestinci žijí v táborech už přes šedesát let. To Izrael může za to, že je tam chudoba, nezaměstnanost a minimální hygienické návyky. To Izrael... ale dost. Okolní arabské státy měly plnou pusu židovských vrahů, vyhánějících nevinné Palestince z území. Z území, které Palestinci napřed prodali a pak chtěli zpátky.

Kde jsou dnes syrští, jordánští, libanonští aktivisté? Kromě mluvčích "utlačovaného" národa, vydělávajících na celé kauze mediální body, je téměř ticho po pěšině. K dobrému tonu blízkovýchodních arabských slavných však patří náhodné zmínky o "izraelské příčině smrti a hrůzy". Chápu to v případě Haife Wahbi, jejíž bratr zahynul při izraelsko-libanonském konfliktu, ale proč se angažuje třeba Libanonka Najwa Karam a hovoří o zlodějích půdy?

Na devadesát sedm procent izraelského území mají pečliví telavivští účetní stvrzenky. To je více, než o sobě může prohlásit snad kterýkoli další stát. Pokud by se mělo izraelské území vracet Palestincům, vznikl by zajímavý precedens. V případě Čech by prošla naše země rukama Habsburků, zrestituovaných Přemyslovců, zpětně pak Slovanů, možná i Židů ( neboť Sámo je možná zkratka jména Samuel a kdo kolem roku šest set cestoval po Evropě, když ne kupci povětšinou jednoho národa? ), Germánů, Keltů, lidu doby bronzové a skončili bychom někde u lidu popelnicových polí.

Židé dokázali za šedesát let vybudovat fungující stát plný bytů, továren, silnic a zahrad. Proč to nedokázali Palestinci, přestože mají také půdu, na které mají stany? Problém je v mentalitě. Být obětí je snadnější a pohodlnější než pracovat. Peníze posílají jak arabští bratři ve formě zakat, tak evropská unie jako tkzv. humanitární pomoc. Židé po válce dostávali také peníze ve formě válečných reparací. Nešlo ovšem o dotace - nahrazoval se jim majetek zabavený před válkou.


A já se ptám: jak dlouho ještě budeme doplácet na své pseudohumanitární cítění? Budeme dál lovit a rozdávat ryby, když už měli lidé z táborů spoustu času naučit se lovit?

Miliony Pygmalionů

7. února 2010 v 21:59 | Karolína Kunstová
Moderní společnost si stěžuje, že ženy jsou degradovány do role krásných, bezduchých loutek. Klade se důraz na míry, jichž dosáhne po úporné snaze jen velmi málo žen, na míry bezdětných, mladých dívek. Většina ženské populace těchto měr nikdy nedosáhne a často ani díky odlišné stavbě těla dosáhnout nemůže. Stačí jen robustnější kostra, a z kýžených devadesáti je rázem sto centimetrů bez jakéhokoli nadbytečného tělesného tuku.

Žena ze západu má však vždycky možnost volby. Chce - li studovat, nepotřebuje svolení mužských příbuzných a rozhoduje se sama, co a kdy se bude učit. Chce - li se vdát, má na výběr ze spousty mužů, s kterými se smí setkat, prohlédnout si je, pohovořit si s nimi a v případě sympatií se s nimi scházet dále, dokonce žít bez oddacího listu, aniž by za to zaplatila životem. Muslimka tuto možnost nemá.

U dívčích škol v striktním muslimském světě se sjíždějí potencionální ženichové. Je to naposledy, co tyto dívky vidí bez závoje, tak touží vybrat si tu nejkrásnější. Často jde o postarší muže, kteří již jednu nebo dvě manželky mají, ale jsou dostatečně bohatí na to, aby si stáří osladili křehkou krásou dospívající dívenky, a chtějí jen to nejlepší. Spousta dívek se provdá před patnáctým rokem, ve věku vhodném spíše pro čtení dětských knih a hraní na honěnou, než pro manželství a těhotenství.

Také dietologie je frekventovaným tématem, o to více, že v poušti není příliš příležitostí pěstovat zeleninu a ovoce, a arabské jídlo se tak po staletí sestávalo z masa, datlí, obilnin a luštěnin, mléka, jogurtu,a koření. Jde o nutričně poměrně vyhovující výživu, bohužel arabská kuchyně je také proslavená svými přeslazenými cukrovinkami, jako je chalva, v níž se snoubí spousta oleje, ořechů a cukru. S minimálním pohybem, neboť arabské ženy necvičí - není to ženské a ve čtyřiceti stupních Celsia se cvičit ani nedá - se jedná o ideální dietu na zvýšení tělesné váhy.

Arabská žena je také velmi vděčným zákazníkem plastických chirurgů. Nemluvím teď o nápravné plastické chirurgii, kam patří třeba poúrazová plastika jizev, ale o estetické chirurgii. Pro dosažení dokonalé krásy, aby se líbila stále svému pánu, je dobrý každý prostředek. Jde totiž o víc, než o dokonalou krásu. Jde o život.

Žena se musí svému muži neustále líbit, být upravená a přívětivá. Jinak riskuje zapuzení, a je - li zapuzena, velice těžko se znovu provdá. Většinou se musí vrátit k rodičům, neboť žít sama je těžký hřích. To v lepším případě. V tom horším je rovnou zavražděna, jako se to dosud děje v Indii, aby se nemuselo vracet věno. V Saudské Arábii je navíc "nehoda" a smrt ženy prohlášena většinou za sebevraždu, i když jde o úmrtí, které by "na západě" skončilo na stole vyšetřovatele.

Žena muslima málokdy ví, na čem je, a nejistoty je mnohem víc než jistot. Jediná jistota je totiž to, že jakýkoli muž je nad vámi a jedná - li se o manžela, je nutno ho poslouchat jako Boha. Žena nemá duši a Alláhem se tedy stává její pozemský Bůh. Manžel.