Červenec 2008

Modernizace Starce z Hory?

22. července 2008 v 7:14 | Karolína Kunstová
První zmínky o atentátech sekty assassinů, tehdy ještě ne sebevražedných, se objevují v osmém století. Stařec z Hory údajně vytvořil tuto sektu na ochranu posvátných míst islámu. Udržoval své ovečky v poslušnosti drogami, především hašišem, odtud název hašišini, postupně pozměněný na assassiny.

Během dalších století sekta velmi významně zasahovala do politického života turecké říše promyšlenými vraždami turecké nobility. Zabijáci se zaštiťovali náboženským motivem. To z nich činilo "posvátné vrahy", a díky perfektnímu výcviku téměř nedopadnutelné, vlastně jakési samuraje otomanského císařství. Měli nakázáno v případě dopadení okamžitě "odejít do ráje" vlastní rukou a vzít s sebou i ty, jež je viděli.
Dnes je situace poněkud jiná. Atentátníci mají k dispozici lepší prostředky, kterými zabijí víc lidí najednou, a nezabíjí už jen vybrané jedince, zaměřili se na počet. Čím více mrtvých při jediné akci, tím lépe, tím větší teror rozesejí svou smrtí.

Co se změnilo? Záminka, pod kterou se zabíjí? Ne, i dnes se vrazi zakrývají Alláhem. Drogy? Dnešní hašišini už nejsou závislí na hašiši, jejich drogou je nenávist k čemukoli nearabskému, a nejvíce k čemukoli izraelskému. Sama podstata krvavých jatek? Ano. Dnes už neexistuje jeden Stařec z hory. Je jich spousta. Spousta lidí, infikovaných nesnášenlivostí, závistí, zlostí na vlastní zpackaný život, která nemá odvahu umřít, ale má odvahu přemlouvat k sebevraždě jiné. Samurajové se změnili na surové vrahy, jenž za křiku súr koránu podřezávají hrdla svým obětem. Nezabíjí, vraždí.

A v tom je ten hlavní rozdíl. Původní assassin musel být dobře vycvičen, aby pronikl do nepřátelského tábora a sprovodil ze světa zamýšlenou oběť ( říká se, že Saladin tuto sektu uznal ve chvíli, kdy se probudil a měl vedle postele čerstvě napečené, ještě horké chleby a ten, kdo mu je přinesl, musel být buď neviditelný duch nebo ifrít, čert ). Mohl - ale také nemusel - při plnění svého úkolu zemřít.

Současný assassin je někdo, kdo se omotá plastickou trhavinou a pokusí se s sebou vzít do nebytí co nejvíce lidí. Použít svou smrt k rozesetí děsu. Občas se stane, že zemře jen vrah a zamýšlené oběti přežijí.

Nevím. Assassina bych mohla když ne obdivovat, tak si ho vážit. Sebevražedným atentátníkem pohrdám.

Burka nebo vzdělání?

17. července 2008 v 6:19 | Karolína Kunstová
Unionističtí politici se nás snaží přesvědčit, že nemáme lpět na starých tradicích a modernizovat se zcela v duchu nejnovějších evropských trendů. Být multikulti se prostě nosí. Ale proč?
Kdybych měla být pravá multikulti, tak na jaře nosím evropské oblečení, v létě sárí, na podzim burku a v zimě tulení kožešiny. Zrovna tak bych postupně během roku jedla chleba, rýži, čirokové placky a syrové rybí maso. Proč to nikdo z těch, kteří multikulturnost považují za stěžejní, nedělá?
A platí stejný metr pro všechny? Samozřejmě že ne. Některé z kmenů Papuy - Nové Guiney dosud nezakázaly pojídání zabitých nepřátel ( to, že už se tato zvyklost neprovozuje, je jiná věc ) - povolíme jim to v rámci pestré společnosti i u nás? Ne? A proč ne? Proč tedy povolíme arabským děvčatům chodit do škol v burkách? Zvyk jako zvyk!
Možná si řeknete, že burky nikomu neubližují. Zkuste to vzít ale z druhé strany. Zakrytí celého těla včetně hlavy přikazuje muslimkám náboženství, které je v některých islámských státech zároveň justicí. Vyhlásí - li evropská škola, že si burky na svém území nepřeje, pak se tím musí řídit každý, kdo na toto území vstupuje. Stejně jako vy můžete po hostech chtít, aby si u dveří zuli zablácené boty, má každá instituce právo říci, jaké oblečení či chování požaduje.
Vyhlásí - li zákaz burek apriori všechny státní školy, situace se zdánlivě komplikuje. Co však brání lidem, kterým se to nelíbí, založit soukromou školu, kde budou burky povoleny, a nebo se přestěhovat do jiného státu, jež burky povoluje? A jsou - li pro tyto lidi burky důležitější než vzdělání jejich dětí, pak nezbývá než klást si otázku: jak moc důležití jsme pro ně my, kteří burky nenosíme?

Fanatismus

13. července 2008 v 7:24
Encyklopedická definice této duševní úchylky zní: přehnaný pocit naplnění nekritickou horlivostí, zvláště v náboženském nebo politickém extremismu, posedlost.
Proč vlastně vzniká fanatismus? Každý máme jinou potřebu, jak realizovat sebe sama a z toho vyplývající pocit uspokojení vlastních potřeb. Někomu stačí žít v klidu, někdo je věčně nespokojen. Člověk dopřává druhým tolik svobody, kolik jí bylo dopřáno jemu.
Objektem fanatismu může být "normální" věc. Náboženství ani politika za fanatismus nemohou. Kdo za něj ale rozhodně může, jsou lidé. Lidé, vymývající mozky malým dětem takovým způsobem, že pětileté děvčátko svou sebevraždu pomocí bomby uvázané na těle považuje za oběť Bohu a doufá, že vezme s sebou co nejvíce lidí.
Za vražedným fanatismem stojí nenávist. Ke společnosti, k jinověrcům, k lidem s jiným názorem... Nikoli nutně apriori vraha. Je - li jedinec dostatečně přesvědčován, zabije, i když to jaksi nemá v povaze. Všichni víme, jak dokáže osobám náchylným k víře změnit pohled na svět náboženská sekta. "Přesvědčenec" se pak mění ve střelu země - země, řízenou těmi, kterým bezvýhradně věří. Vlastně se mění znova v malé dítě a závisí na nich jako na rodičích.
Ten, kdo zabíjí ve jménu politiky, bývá jedinec. Existuje sice několik politických organizací zabývajících se politickými atentáty a únosy ( ETA ), ti však svou působností nepřekročí hranice země, kde vznikli a na níž jim záleží.
Ten, kdo zabíjí ve jménu náboženství, bývá organizován. Organizovány byly křižácké výpravy, organizován je džihád. Sdružení s největším počtem členů není Čínská komunistická strana. O tuto metu tvrdě bojují křesťanské církve a islámští šíité a sunnité.
Jeden rozdíl mezi křižáckými výpravami a džihádem tu ale je. Zatímco "za kříž" umírali lidé nejvíce mezi lety 800 a 1300, "za půlměsíc" umírají dodnes. Není to nepoměr, pět set let vůči čtrnácti stům? Nelze tedy považovat křižácké výpravy za jakési "plenkové období" naší civilizace? A vyroste islám někdy natolik, že bude taky moci odložit plenky?

Je džihád stále živý?

2. července 2008 v 10:15 | Karolína Kunstová
Nikdo, ani sami muslimové, netvrdí opak.
Existuje několik způsobů, jak džihád provozovat. Je džihád srdce, kde dotyčný bojuje sám se sebou a zahání ďábla ze svého konání. Džihád jazyka, který spočívá v mluvení pravdy a šíření Alláha slovy. Džihád rukou, kdy je muslim povinnen zasáhout tam, kde se děje příkoří, a napravit stav věci. A konečně džihád meče, boj proti nevěřícím, svatá válka.
Nejmírumilovnější forma kromě názvu džihád srdce používá i poetické označení džihád duše. Je s podivem, že je právě tento způsob tak málo rozšířený... Má to však své logické vysvětlení. Na to, aby někdo bojoval tělem, stačí krátký výcvik a několik jednoduchých pohybů. Omotat si kolem sebe pás a stisknout tlačítko, či vzít do ruky zbraň, vsunout náboj, zamířit a stisknout spoušť. Džihád duše vyžaduje léta studia a ještě ho nezvládne každý. Mudžahedínové zvolili cestu nejmenšího odporu a největšího strachu. Debata v televizi ovlivní několik desítek lidí, sebevražedný atentátník ovlivní celý národ - i lidi, kteří televizi nemají a neumí číst, jen tím, že zasáhne do jejich životů svou smrtí.
Džihád žije především ve fanatických myslích. V hlavách, které si jako hlavní program života naplánovaly, jak zbavovat života jiné hlavy. Nebo jak zbavovat hlavy jejich těl.