Láska jako obchodní záměr

18. března 2012 v 4:14 | Karolína Kunstová
Ano, stává se to i u nás. Mladá dívka vsadí do hry svou krásu a vypočítavě si vybere toho nejbohatšího, nejúspěsnějšího muže. Co lze pochopit u ženy, motivované geneticky podmíněným zajištěním svých potencionálních potomků, chápe se hůře u muže. On to pro potomky většinou nedělá. Proč tedy muslimové vyhledávají díky své "exotické" kráse ženy a dívky z bohatých zemí?

Částečně ze stejného důvodu, z jakého to dělají zlatokopky. I oni chtějí mít své děti zajištěné a přebohatá sociální síť zaručuje, že potomci nebudou hladovět a budou mít mnohem lepší lékařskou péči, než by měly v zemích původu svých otců. Stačí, aby se jejich děti narodily tady a získaly české občanství, stát se o ně postará.

Tohle však lze, i když jsou matky dětí ze stejného státu, jako otcové, a sem přijedou pouze porodit. Nemá - li pár ve své rodné zemi perspektivu, utíká - li před politickým zřízením, hladem, poměrně často se oběma povede dostat do Evropy, projít uprchlickým táborem, usadit se a příchodu dětí už nic nebrání. Vychovávány jsou většinou v duchu "nového" národa, u kterého pár našel domov.

Mladí muslimští muži však často loví nemuslimské ženy a dívky z Evropy. Proč? Jako vždy, důvodů je vícero.

První důvodem je dostat se do Evropy a získat zdejší víza. Životní úroveň je tu vyšší. Člověk dostane peníze od státu. A i ženy jsou zde emancipovanější a muže si uživí, takže jeden může v klidu sedět doma, nepracovat a jen být hodný na tu svojí. Dokud si jí úplně nepřipoutá. Pak může povolit, začít se chovat přirozeně autoritativně jako správný muž, velet doma, pozvat svoji rodinu, když už je jednou občan, a ony se peníze nějak najdou.

Dalším důvodem je to, že mladý muž, pokud nepochází z bohatých poměrů, se k ženění hned tak nedostane. Hormony se mu plaší možná od šestnácti, ale ožení se velmi často až za dalších šestnáct let, protože si na ženu musí našetřit, aby zaplatil její věno a zajistil, že ji uživí. Proto se tolik dívek provdává jako druhé či třetí ženy za starší muže - ti už mají dost peněz na to, aby si žen koupili víc. Na potenci nezáleží.

A posledním, nikoli však nejmenším důvodem, je korán. Ten muslimským mužům přikazuje dobývat nejen nová území pro slávu islámu, ale hlavně ženy. Každé dítě, jehož otec je muslim, je automaticky muslimem. Proto je třeba využít "exotiky", po které jsou Evropanky často žhavé, a lovit, lovit a lovit. Nejen že získá muž na tomto světě příjemné místo k životu, ale vyslouží si ostruhy u Alláha. A to se vyplatí, ne?
Počet komentářů: 1
 

Poporodní blues

20. listopadu 2011 v 23:57 | Karolína Kunstová
Maličké děti mívají nalinkovaný život. Krmení po třech hodinách, zvážit, zda dost vypilo, odříhnout, vyměnit plenku, pravidelně koupat, masírovat tělíčko olejíčkem a čistit nosánek...

Když dítě postupně roste, už těch pravidel a omezení není tolik. Dvouleté dítě se samo v klidu nají lžící, aniž by půlka oběda skončila na podlaze, obleče se, i když tkaničky si asi ještě nezaváže...

Puberťák se o svoje jídlo a hygienu už postará sám, pokud se vyvíjí normálně. Včetně toho, že si nakoupí a jídlo uvaří, teoreticky na svou výživu i přispěje výdělečnou činností či nějakou pomocí v domácnosti.

Dospělý člověk, je - li zodpovědný, už vůbec žádnou pomoc nepotřebuje. Vydělá si tolik, že se uživí, zaplatí nájem, aby měl kde bydlet, jídlo si pořídí "ze svého", hygiena je samozřejmostí a většinou žije i ve spokojeném partnerství, kde se replikuje.

Tohle vše platí o tkzv. civilizovaných lidech. Lidech, kteří žijí ve společnosti, založené na judaisticko - křesťanských základech římského zákoníku a jsou odmala vzděláváni v tom, jak se o sebe začít starat a nespoléhat na druhé.

Existuje však chmurné náboženství, plné omezení, řídící život svých oveček do posledního detailu. Kdy jíst, kdy spát, kdy se milovat, když už máme to štěstí a někoho seženeme, jak moc plodit, kdy a jak umírat, povolit ráj či nepovolit...

Zkrátka, islám je stále v poporodním blues. Už čtrnáct set let. Antidepresiva nezabírají, psychoterapie zabírá jen na vybrané jedince, ne na islám jako takový. Pokud se ale bude dále odmítat učit, nedopadne to dobře.

Dovedete si totiž představit svět, kde by zbyly jen samé malé děti? Jak dlouho by žily? A jak kvalitně?
Počet komentářů: 1

Politická korektnost

14. října 2011 v 21:04 | Karolína Kunstová
V televizi běží zprávy. Na jejich začátku jsou dlouhé modlitby, neboť je čas maghribu. Začíná se jako obvykle al-fátihou, modlím se už zcela popaměti a ani nesleduji televizi, rozptylující přeskakováním z modlicích se spolubratří na imáma, minaret a zase zpátky do davu v mešitě. Navíc, ne zcela všichni jsou předpisově zahaleni, takže musí zasahovat náboženská policie.

Po modlitbě vystupuje imám Šajch ad-Abd, sedá si na druhou židli vedle moderátora a varuje před rouhačskými aktivitami, které se rozmáhají mezi mladými, jakými bezpochyby jsou nošení krátkých rukávů a omlouvání přílišným vedrem, obtěžování matek rodin na ulici ( nedávno se to stalo i jeho třetí manželce, strhli jí z hlavy šátek. Sice byla zbičována, ale Šajch má stále pocit, že jeho čest byla narušena, jak prohlásil ), a také odbývání povinných modliteb s poukazem na pracovní povinnosti.

Náhle obrazovka potemní. Je slyšet zvláštní skřeky, kdosi ječí, a když se po chvilce rozsvítí, válí se hlava moderátora před stolem, zatímco tělo sedí zhroucené v židli a po pultě stéká krev. Za bezhlavým moderátorem stojí velitel tajné policie a řízně vojensky salutuje. "Došlo k infiltraci nevěřícího, a protože riziko pokusu získat lidi na svou stranu bylo příliš velké, museli jsme jednat. Jednou nám budete vděční za záchranu pravé víry." Imám v druhé židli sedí a není schopen se pohnout.

Střih.

Salaam as-Šáhin v televizi vypráví, jak jako malý hoch, zlomyslně pojmenovaný většinovou společností jako Miloušek Ptakoušek a nucený ke kafírskému uctívání Boha, putoval potají každou noc do Mekky a zpět a modlil se k jedinému pravému, Alláhovi. Dokázal to prý jen díky Alláhově vůli, protože ten pro něj posílal anděly a ti ho každou noc do Mekky odnesli a přinesli zpátky.

Jsou ukazovány záběry vysušené, rozpraskané Afriky a v televizi běží připomenutí základní muslimské povinnosti, zakátu. "Nedovolte, aby spolubratři a spolusestry umíraly hlady!" "Můžete vykoupit své hříchy zvláštním zakátem na naše trpící muslimy v Africe!" "Vezměte si jako svou druhou ženu africkou dívku - jsou krásné, zpívají jako ptáčkové a jsou pracovité. Vaše první žena vám za takovou pomoc bude vděčná!"

Intenzivní růžová zaplaví celý pokoj. Ach ano, už zase je "Den růžového hidžábu" a vysílají se záběry z náměstí. Nevím, nakolik je vhodné upozorňovat na...poněkud...choulostivější partie ženského těla, což růžové hidžáby, čapky, burky apod. dělají. Celá společnost je na náměstí svolaná jako prevence rakoviny prsu. Šeptá se ale, že tato shromáždění brzy zakážou, stejně jako studium na univerzitě pro ženy. Porodní báby stačí, na co doktorky?

Televizní relace končí. Obrazovka se rozsvítí bílou barvou, přes kterou přebíhají titulky s verši koránu, abychom očistili svou duši modlitbou před spaním. Je čas išá, ano, v plném létě přichází išá brzy po maghribu. Modlíme se a pak jdeme spát, abychom vstali ráno k fadžru včas, manžel aby stihl dorazit do mešity a my ostatní se mohli modlit doma. Dobrou noc...
Přidat komentář

Bez duše

30. září 2011 v 16:41 | Karolína Kunstová
Žijí a umírají.

Nezaznamenány.
Nepodstatné. Neviděné.
V životě je smělo zahlédnout jen pár lidí.

Jejich matka, otec, sourozenci toho správného pohlaví či malí sourozenci toho nesprávného, a také manžel.
Ani lékař je nesmí vidět a stanovuje diagnozu přes oděv podle popisu příznaků.

Jsou skryté před celým světem, nemají šanci více poznat nic, kromě pokojů svého domu a vnitřku svého šatu.
Zbytek světa vidí přes látkové mříže.

Jsou bezcenné, smějí být svým pánem kdykoli zbity či zmučeny. V životě mají jediný úkol.

Rodit syny!

Jejich synové jsou pak plnohodnotnými členy lidské společnosti, dcery se nepočítají jako lidé.
Ostatně, ani když se ženy stanou matkami, nedává jim to žádná práva, přestože splnily úkol, který po nich byl požadován.

Své jméno mají, pouze pokud jsou dětmi.
Když se stanou matkou prvního syna, odloží své původní jméno jako nepotřebný šat a nazývají se Umm - matka, spolu se jménem syna, například Umm Mohamed, Umm Usáma, Umm Alí...

Syn se nikdy nejmenuje po matce, jen po otci.
Když se řekne Usáma ibn Mohamed, znamená to Usáma, syn otce jménem Mohamed. Také se syn může jmenovat podle povahového rysu či nejvýznamnější události ve svém životě, třeba Usáma ibn Džihád - Usáma, syn svaté války.

Pro dcery - bint - platí stejné pravidlo jako pro syny. Dostávají jména rovněž po otci či významné události, jako třeba Núr bint Mohamed, Núr, dcera Mohamedova, ale po matce nikdy.

Naopak otec, který je pyšný na svého úspěšného syna, si může změnit jméno na Abu, což znamená otec, a za to synovo jméno, kupříkladu Abu Mohamed.

Proč je těmto ženám dovoleno vlastně žít?
Odpověď je velmi, velmi jednoduchá.

Chyběly by.
Chyběly by jako matky.
Chyběly by jako laciná pracovní síla.
Chyběly by jako milenky svých mužů.

Neměl by jim přece kdo rodit syny!


Článek vyšel na http://www.atllanka.estranky.cz/ 3. září 2007.
Přidat komentář

Milost?

30. srpna 2011 v 21:31 | Karolina Kunstová
Nechová - li se muslim správně, je, zcela v regulích svého náboženství, tvrdě potrestán. Protože tento kult považuje všechny své příznivce za nezralé děti, povoluje veřejné tělesné tresty.

Mučení, bití, popravy, to vše stále ještě existuje. A funguje, víc než dobře, k zastrašení všech odpůrců režimu, či snad nedejbože potencionálních rouhačů a odpadlíků.

Výprask musí být veřejný, aby varoval. Proto jsou exekuce prováděny na stadionech, kam se vejde spousta lidí. Vše je spočítáno na efekt a pro zastrašení populace.

Poprava má svá specifická pravidla. Je - li dívka, vlastně spíš ještě dítě, pannou, nesmí tak zemřít, aby nešla do ráje. Proto je napřed znásilněna a až poté popravena.

Trest je primárně určen pro nemuslimské chování. Jsi gay? Budeš viset. Odhalila jsi ruku nad zápěstí - byť jen proto, že jsi se bránila na ulici ráně? Zbičujeme tě.

Muslimští "správci pořádku" tresty nepoužívají většinou pro ty, jež by si to zasloužili svými skutky. Za rozsévání strachu a znásilnění nemuslimky je muslim pochválen. Za zabití mnoha nevěřících je dokonce ráj.

Islám není ani snem milovníků spankingu. I tam jde o lásku a oboustranné potěšení. Islámu jde jen o bolest, ponížení, vyvolání strachu a absolutní oddanost. Na jedinci nezáleží...
Přidat komentář

Omluví Alláh vraždu?

7. srpna 2011 v 15:56 | Karolína Kunstová
Alláh je schopen omluvit téměř cokoli. Právo říká, že trest smrti je na místě při veřejném cizoložství doloženém čtyřmi svědky, ale muž musí být ženatý a žena vdaná. Pro svobodné je trestem bičování ( jak velké, to už je věcí názoru ).


Co však říci na to, že je - li žena znásilněna, je její povinností zemřít a nevrhat špatné světlo na rodinu? Přizná - li se žena, že byla znásilněna, chce soud čtyři svědky, kteří byli přítomni. Nemůže - li je doložit, bývá znásilnění chápáno jako přiznání k cizoložství a za to je trestem smrt.


Jak se s pravidlem srovnávají tzv. vraždy ze cti? Kolik mladých dívek je ročně v Evropě zavražděno jen proto, že odložilo závoj nebo si našlo neislámského přítele? Kolik žen zemře, když chce opustit svého tyranského manžela a nenechat se dál bít? Když manžel zavrhne ženu, je to v pořádku, ale žena musí snášet cokoli. Nemá podle islámu duši a je tedy jen chodícím inkubátorem na další muslimy, a - jaksi navíc - užitečným pracovním nástrojem.


V Evropě je přece jen malá šance, že se žena vymaní z moci islámu a přežije. V zemích, jako je Irák, je žena zabita z daleko méně závažných důvodů, například kvůli vzdělání. Chtěla bych zde připomenout Zeenu Al - Quisthtani. Jednu z nejlepších lékárnic v Bagdádu a rozvedenou matku několika dětí zastřelili útočníci jen proto, že nosila západní šaty a jako vzdělaná žena se angažovala v hnutí za práva žen. Její tělo bylo nalezeno výsměšně oblečeno do tradiční burky, kterou odložila a už nikdy nechtěla obléci, se závojem prosáklým krví.


Násilně umírají i děti za zločiny, které jsou pro civilizovaný mozek nepochopitelné. Lze vůbec akceptovat to, že desetiletá dívenka je dospělá a když se dopustí prohřešku proti islámu, je ukamenována? Mají naše děti umírat jen proto, že si odmítnou obléci závoj?!?


Islám není náboženstvím klidu a míru, jak se nám snaží imámové namluvit. Je náboženstvím krve, násilí a ponižování všeho nemužského a neislámského. Je náboženstvím dobyvačným. Nyní má na pořadu dne Evropu. Necháme se?


Článek poprvé vyšel na http://www.atllanka.estranky.cz/ 24. června 2007.
Přidat komentář

Nemilosrdný osude,

31. července 2011 v 22:22 | Karolína Kunstová
zítra se spolu shledáme. V jediném okamžiku skončí můj život i Tvůj časoběh. Zbývá pár hodin, ve kterých můžu přemítat, kdo a kde co udělal špatně, počítat selhání, rozebírat sílu kismetu, jak říkají naši noví vládci, a nebo také spát. Obávám se však, že neusnu, proč vlastně promarnit poslední chvíle spánkem, raději si připomenu vše od začátku.

Když u nás začínali první muslimové, byla jsem u toho. Sledovala jsem jejich přibývání, varovala před náboženstvím smrti a zmaru, bojovala za návrat hodnot, které společnost odhodila jako špinavé ponožky, ač po staletí fungovaly. Chtěla jsem, aby ženy byly uznávány ve svém lidství, aby nebylo trestné pít sluneční paprsky jako živou vodu, smát se, flirtovat...

Při dosažení určité hranice muslimů v populaci se objevily první problémy. Napřed na lokální úrovni - houfy mladých muslimů přesvědčovaly své spolužáky, aby se také stali muslimy. Při odmítnutí je bili a šikanovali. Balili holky a jejich kočky vytvářely módní vlnu, jak je děsně in chodit s muslimem, protože je exotický princ a prostě super.

Starší muslimové nastoupili později. Když nasadili své lidi do zastupitelstev, parlamentu a politiky vůbec, nastoupily zákazy a nařízení, oděvním kodexem či svobodou pohybu žen počínaje, omezením a postupným zakázem alkoholu konče. Při dostoupení většiny už se nerozpakovali uvádět do praxe svoje zákonodárství, tolik odlišné od našeho původního.

Když díky velkému počtu dětí získali nadpoloviční populaci, byl konec. Nastoupily represe proti čemukoliv nemuslimskému. Ti, kteří tu sídlili už déle, to vzali jako možnost vyřídit si účty se svými nepřáteli. Začali zabavovat domy, pozemky, stačilo jen označit majitele za rouhače, a rouhačem byl každý, kdo nebyl zbožným muslimem už od narození. Něco se vždycky našlo.

Nastartovali tvrdé represe. Kromě zabavování nevěřící nutili konvertovat. Kromě jedné skupiny. Bývalých antiislámských bojovníků. Na ty měli přichystané něco jiného. Věděli, že tato skupina by pod obyčejným nátlakem nikdy nekonvertovala, a proto bylo jedince potřeba napřed zlomit. Velmi pomáhalo bičování, tělesné tresty... a výstražné popravy tvrdohlavějších jednotlivců.

A proto jsem tady. Hladovění, drogy pravdy, denní bičování, stále ještě nejsem zlomená. Zítra, zítra mě zlomí definitivně. Čeká mě kat. Nelituji ničeho a věřím, že islám se jednou zničí sám, udusí se vlastním jedem, zmizí z povrchu zemského. Já se toho už nedožiju, ale stovky lidí, kteří četli mé články, snad vzpomenou nad svobodnou zemí, že jsem byla.

Sbohem...
Počet komentářů: 6

Je islám náboženství poddajných lidí?

28. července 2011 v 11:34 | Karolína Kunstová
Většina náboženství je pojmenována po lidech, kteří je založili, jako například křesťanství či buddhismus. Islám nikoli. Slovo "islam" znamená poddanství, ovšem nenechte se mýlit. Muslimové jsou poddaní pouze Alláhovi, ostatní lidé jsou naopak poddaní jim. Proto se i ten nejchudší muslim bude vyvyšovat nad jakéhokoli nemuslima.

Islám také znamená mír, jenže trochu jinak, než je obvyklé chápat mír v Evropě. Islámský mír je sjednocení všech pod jednotnou vírou a poslušností Alláhovi. Je nejmladším světovým náboženstvím, a také nejagresivnějším. Od svých oveček vyžaduje absolutní poslušnost, šíření víry doslova za každou cenu a občas i jejich život. Vzepřít se islámu znamená stoprocentní smrt. A často velmi, velmi ohavnou.

Korán jako svatá kniha je řazen do jednotlivých kapitol, súr. Řazení súr je zvláštní, ale ukazuje, jaký žebříček hodnot muslimové vyznávají. Pro ilustraci prvních pět - súra Fátiha ( otvírací modlitba ), súra rodu Imránova, súra krávy, súra ženy a súra stolu.

Alláh je také zloděj. Podívejte se, co se píše v koránu: "Abrahám nebyl křesťan ani Žid, ale poctivý muslim." Asi jsem úplně hloupá, ale jak mohl Abrahám být muslimem, když žil minimálně 1 500 let před vznikem islámu?

A další perla:"Jednoho dne jsem ti přinesl perfektní náboženství, a tím ti dokázal svou laskavost, a ty musíš jediné - vybrat si islám jako svoje náboženství."
Nevím, nějak mě nepřesvědčil, že mám volit islám. Co vy?

Pamatujte na jedno - islám je náboženstvím pro lidi, kteří chtějí ve jménu svého Boha násilím zotročovat a zabíjet nepoddajné. Jste vrazi? Odpověď je na každém z nás.

Článek poprvé vyšel na http://www.atllanka.estranky.cz/ 13. května 2007. Myslím, že na své aktuálnosti neztratil...
Přidat komentář

Sociální Alláh

20. července 2011 v 18:26 | Karolína Kunstová
Děti jsou v islámu považovány za požehnání. Muslimky se chlubí počtem porozených dětí, tedy, většinou spíše počtem synů, ale i dcery se hodí. Dají se provdat, sňatkem se zpečetí provázanost rodů, majetkové vybavení... Dětí prostě není nikdy dost a proto mají správní muslimové tolik dětí, kolik dokážou porodit. Antikoncepce nepřichází v úvahu, jen občas se opatrně kdesi kdosi zmíní, že pokud by další těhotenství ohrozilo život matky, mělo by se mu nejspíš zabránit. A jak? Tak, že spolu manželé přestanou spát, a muži, aby netrpěl, má žena povolit další jednu nebo dvě manželky.

Kdo ale bude živit tucty a tucty potencionálně zplozených dětí? Žena je teoreticky schopná jednou ročně rodit. Při sňatku po první menstruaci, jak je v islámu možné a dokonce doporučované, to jest někdy kolem třináctého roku, bychom při uvažované plodnosti do čtyřiceti let měli sedmnáct dětí na pár. Při třech ženách by měl muž padesát jedna dětí v rodině. I kdyby přežila jen polovina, pořád je to dvacet pět dětí.

Má - li běžný muž živit dvacet pět dětí a tři dospělé ženy, potřebuje spousty peněz. Ovšem v islámu se o uživení rodiny netřeba starat. Postarat by se měl Alláh, který děti dal. Alibismus? Možná. Veškeré peníze jsou od Alláha, i ty, které posílá OSN, EU a podobné organizace.Od Alláha jsou podle této logiky i sociální dávky, které dostávají muslimové v České republice. Sociální dávky, které jsou vypláceny z peněz vybraných na daních.

Co dodat? Ani jsem nevěděla, že když platím daně, stávám se Alláhem...
Počet komentářů: 2

Vyhýbka k fanatismu

26. června 2011 v 22:58 | Karolína Kunstová
Co vede lidi k tomu, že zahodí celý svůj dosavadní život a oddají se jen jednomu lístku ze své pestré životní knihy - náboženství? Opustí rodinu, domov, vše, co milovali? V lepším případě zmizí ve světě či klášteře, vhorším zemřou, a v tom nejčernějším případě s sebou vezmou pár lidí do nebytí?

Nespokojenost? Ano, někdy je to možné. Člověk potřebuje změnu, odejít z prostředí, které mu už vadí. Pocit byť jen sebemenší odchylky od "normálu" občas stačí na osvěžení, aby člověk žil dále v pohodě, občas nestačí a změna musí být obsáhlejší. Přestěhovat se na jiný kontinent však běžnému jedinci stačí až až.

Existuje několik věcí, před kterými člověk neunikne ani cestou do vesmíru. Vlastní svědomí, láska a islám. Svědomí se dá umlčet, spousta ( bývalých ) alkoholiků ví, o čem mluvím. Láska se dá potlačit či transformovat. Před čím není úniku, to je islám. I když chcete utéci, druzí vás nenechají. Co peklo schvátí, už nevyvrátí... říká se pravdivě v jedné české pohádce.

Pokud se ovšem islám stane umlčováním svého svědomí, je to ohromný průšvih. Alláh je najednou lékem na všechno. Na zpackaný život, na nevyhovující vztahy, na špatné zdraví - a když se rozhodnete dále nežít, i tehdy islám nabízí alternativu. Sebevraždu považuje za zlou, ale navázat na sebe výbušniny a jít se odpálit je svaté.

Když člověk nemá jinou perspektivu, jak pomoci sobě i svým blízkým, je smrt velmi lákavá. A pokud svou smrtí pomůžete svým blízkým, jako palestinské ženy, jejichž děti dostanou "od státu" peníze a vzdělání, na které by rodina neměla, je to víc než lákavé. Je to vstupenka do lepšího života, který každá máma chce svým dětem dopřát.

Valná většina matek by dětem chtěla dát víc, než může. Žijící v bídě víc jídla. Žijící v dostatku víc čehokoli. Islám jako takový, jako ostatně většina náboženství, podporuje rozvoj Aspergerova syndromu. Lidí trpících tímto postižením je víc, než si myslíme. A pro klasického Aspergera je vlastní smrt jen přestupnou stanicí ze světa, který mu nerozumí.

Pokud svou smrtí pomůže svým blízkým, udělá to. Naučené "podpůrné" programy v mysli selžou. Jedinec si začne myslet, že jeho smrt prospěje více, než kdyby zůstal naživu. Skončí to... výbuchem. On se zbaví břemene... a naloží ho na jíné. To ovšem islám nevidí. Náboženství smrti smrt pro víru adoruje. Proč si tedy nedopřát úlevu?
Počet komentářů: 2

Kam dál